Umístěna jsem byla do tábora Poyntelle Lewis Village, který se rozkládal na malebných kopcích městečka Poyntelle. Jak jsme s oblibou říkali, tohle město mělo asi tak 500 obyvatel přes léto, když tábor skončil zbylo jich tam asi 10. :D  Není se čemu divit a rozhodně to ani není výjimkou. Však tábory se také nestaví uprostřed měst. 

Poyntelle byl zhruba 3 hodiny cesty autobusem z New Yorku, takže zhruba jako vzdálenost od nás z Mladé Boleslavi do Českých Budějovic, tu mám ostatně najetou, takže to pro mě nebyla žádná hrůza. Nutné bylo počítat s tím, že za zdmi tábora se toho moc nedělo. Kromě campu se ve městečku usídlila už jen pošta, krámek co byl otevřen na zavolání (yup, prostě jste zavolali paní majitelce, že něco potřebujete a ona tam s vámi došla) a menší bar. A to mi věřte, že jsme byli moc rádi, že tam byl. Místní pivo bylo téměř nepitelné a chutnalo jak ředěné vodou. Díky bohu za to importované :-)

Do programu Camp Leaders se můžete přihlásit dvěma způsoby, buď jako councelour (což znamená, že budete non stop s dětmi, spát s nimi na chatičce a starat se o ně) a nebo jako kitchen sfaff, takže sice budete své léto trávit více méně nonstop v kuchyni, ale zato si toho budete moci o svém volnu poměrně více dovolit. Alespoň tak to fungovalo u nás v kempu. 

Všichni mezinárodní kitchen staff jsme bydleli spolu v malé chatičce hned na začátku kempu a krom toho, že jsme museli být v daný čas v práci, mohli jsme si o volných chvílích dělat de facto cokoli. Pracovní doba byla ze začátku kolem 12ti hodin denně (start byl v 7 a konec kolem 22 hodiny, s tím že většinou 2-3 hodiny mezitím byla pauza) a čím déle jsme v kempu byli a čím lépe nám to vše šlo, tím méně jsme času v kuchyni trávili. Řekla bych, že jsme končili na nějakých osmi hodinách. Volno bylo jeden den v týdnu a při tom jsme si mohli dělat co jsme chtěli. Od válení na chatce, po plavání v jezeře, hraní nejrůznějších her a sportovních aktivitách konče. 

V průběhu kempu jsme se také mohli několikrát zúčastnit společných aktivit. Od opékání marshmellow, bowlingu, nakupování, baseballu až barbecue konče. Vedoucí kempu byl však docela striktní a na přílišné seznamování nebyl čas, byli jsme jako "mezinárodní" od těch domácích tak trochu oddělení a to je něco, co mě po celou dobu mrzelo. Ne že bych si stěžovala, poznala jsem super lidi, od čechů po mexičany, ale přeci jen mít možnost trénovat angličtinu přímo s rodilým mluvčím bylo něco, kvůli čemu jsem do programu také šla. Zase se to však liší kemp od kempu a od kamarádů odjinud jsem slyšela samé pozitivní zprávy. Jak už jsem říkala několikrát, záleží na kempu samotném, jak má vše zorganizované. 

Krom této výtky však na svůj pobyt v táboře nemám jediné námitky. Postaráno o nás bylo dobře, hlady jsme (nakonec :D) netrpěli, únavou jsem nepadala a srandy bylo vždy kopec. 

Často se ptáte, jaký byl můj neoblíbenější zážitek. Rozhodovat bych se musela mezi Grand Canyonem (o tom zase někdy příště) a Niagárskými vodopády. U obou těchto přírodních atrakcí se mi tajil dech, přeci jen tohle každý den nevidíte. Niagáry jsou prostě úžasné. Pokud se tam někdy dostanete, určitě jeďte na plavbu lodí Maid of the Mist a na ostatní atrakce klidně kašlete. Loď vás vyveze až do samého srdce vodopádu (pláštěnku určitě berte!) a na chvíli neuslyšíte a neuvidíte nic než jen masy a masy vody. Neskutečné. Pokud budete moci, zůstaňte tam až do večera a jděte na večerní vyhlídku. Ta je stejně tak dech beroucí. A krásnější duhu? Tu nikde jinde neuvidíte. 

Pokračování příště ..